Oddílová akce, 9.–14.srpen 2006, Tatry, Slovenská republika

Tatry

Den první

Sešli jsme se na Mlynářce, abychom si rozdělili poslední věci, které se musely vzít na akci. Poté jsme se přesunuli na nádraží a odtud vlakem přes Žilinu až do Liptovského Mikuláše, kde jsme vystoupili a šli se občerstvit. Po kofole jsme se vydali do obce Bobrovec. Na jedné křižovatce se nám podařilo zakufrovat, ale hodný bača, který měl hodně ovcí a asi deset psů, nám ukázal cestu. Místo našeho noclehu bylo úžasné — 15 tee-pee a v pozadí majestátné štíty Tater. Po večeři jsme rychle zalezli do spacáku, protože nazítří nás čekal perný den.

Druhý den

Ráno jsme vyšli něco po osmé hodině. Začali jsme se systematicky fotit s taškou Kaufland, abychom vyhráli cenu v jejich fotosoutěži. Po dlouhé cestě údolím jsme vystoupali na vrchol kopce Baníkov. Zde jsme se kochali nádhernými výhledy. Sestup byl poměrně svižný. Od Žiarské chaty nás čekalo ještě dlouhých šest kilometrů údolím pryč z národního parku. Při cestě z TANAPU se začalo stmívat a pršet. Již za úplné tmy jsem se schovali v turistickém přístřešku těsně na hranici parku. Odtud jsem se přemístili do o něco prostornější zastávky SAD, kde jsme povečeřeli. Ve vydatném dešti jsme o kousek dál v lese postavili stany a usnuli.

Třetí den

Rána začínající kletbou nejsou příjemná. Zvláště, když se někomu nelíbí, že spíte tam, kde právě spíte. Stany jsme měli sbaleny se vším všudy do půl hodiny a vyrazili svižně do kempu. Z předpokládaných padesáti minut se vyklubaly rovné dvě a půl hodiny chůze. Počasí nebylo nic moc. Kolem jedenácté jsme došli do kempu a udělali si snídani. Zbývalo si jen hodit šlofíka a byla by to paráda. Ranní smůla ovšem pokračovala, takže nás jeden rozezlený člověk přišel důrazně upozornit, že tam, kde stanujeme, již není kemp. Přemístili jsem se tedy o padesát metrů vedle a dospali dvě hodinky. Potom jsme se vydali do blízké vesnice Pribylina, kde se nachází skanzen. Cestou jsme okoštovali pravý ovčí sýr a výhodně nakoupili korálky pro všechny, kteří budou mít v brzké době svátek nebo narozeniny. V kempu jsme si udělali večeři, na kterou Tom sehnal sklenici zavařeného masa, takže to byla opravu lahůdka.

Čtvrtý den

Probudili jsme se do nádherně prozářeného dne. Obloha byla blankytná. Začali jsme se balit, abychom vyrazili do Pribyliny, odkud nám jel autobus do Tatranské Lomnice. Marně jsem ho však vyhlíželi. Prostě si jen tak nepřijel a my jsme museli čekat na další. Ten už dorazil, a tak naší cestě nic nebránilo. Z Lomnice jsem se pěším pochodem přesunuli na chatu Pri Zelenom plese. Cesta byla fyzicky nenáročná, bohužel celou dobu pršelo, a tak jsme museli jít v protivných pláštěnkách. Světlo chaty zářící v dešti bylo jako vysvobození. Ubytovali jsme se v malém pokojíčku. Kdo chtěl, mohl se umýt. Potom jsme si udělali večeři a zbytek večera jsme strávili hraním karetních her.

Pátý den

Na tento den připadlo jedno z horších rán našeho pobytu a nebylo tedy divu,že se moc lidem na vrchol Jehněčího štítu nechtělo. Našli se jen tři odvážlivci, kteří jej nakonec zdolali — Kaski, Klon a Ivan. Sotva vyrazili z chaty přestalo pršet. Cesta byla velmi strmá. Okolo se rozprostírala nádherná panoramata. Na Jehněčím štítu byl umístěn vrcholáček číslo 54 a nemohla chybět ani vrcholová fotka. Cestou dolů začalo pršet, a tak jsme dorazili celí mokří. Ti co zůstali v chatě, chrněli do devíti a pak začali uklízet. Podařilo se jim při tom vyhodit vyklepávaný přehoz z okna na stříšku a Pindruše pro něj musela lézt. Po obědě jsme vyrazili do Tatranské Lomnice, kde si několik z nás vyzkoušelo Tatranský bob – malá horská dráha. Vlakem jsme dojeli do Popradu. Zde byl rozchod. Po něm jsme se přemístili do kempu blízko Liptovského Hrádku. Potkali jsme zde Milku, která nám donesla sušenky a meloun. Chvíli jsme si s ní povídali a pak šli spát.

Šestý den

Ráno nebylo nijak výjimečné. Co se týče počasí bylo spíše zataženo a na toto roční období bylo celkem chladno. Rychle jsme se sbalili a vydali se na nádraží. Zde jsme posnídali a přesunuli se do Liptovského Mikuláše, kde jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna šla na bazén a ta druhá do muzea myslivosti. Obě byly spokojené. Toma na náměstí stále otravoval chlápek, který mu chtěl prodat kolo. Něco málo po druhé hodině začala naše pouť domů. Slovensko se s námi loučilo intenzivními slunečními paprsky a blankytně modrou oblohou.

Fotografie z akce