Oddílová akce, 27.–29.duben 2007, Orava
Když jsme se sešli v pátek na Mlynářce, byli jsme trochu překvapeni. Byl tu Tondův autobus, ale on sám tady nebyl. Místo něj nás přivítala paní řidička. Jo a jak jsme zjistili, pověra, že ženy nejsou za volantem dobré, je pověra a k tomu sprostá.
Autobus během chvilky pohltil do svých útrob vše potřebné a my jsme se mohli vydat na cestu. Jelikož s vodní turistikou je to vždy ošemetné, protože je závislá na stavu vody, měli jsme vyhlédnuty tři cíle. Belou (nejdivočejší varianta), Hron a Oravu. Nakonec jsme se po přihlédnutí ke všem okolnostem přiklonili k poslední jmenované. Jak už to na správných výletech bývá, nevolnost se cestujícím nevyhýbá, což se potvrdilo i tentokrát. Po náhlé a nečekané explozi již pozřeného oběda, jsme museli zastavit u potoka a vyprat všechno kontaminované oblečení. Zbytek jízdy probíhal bez problémů. Již za tmy jsme dojeli do obce Podbiel, kde jsme začali hledat ubytování. Nakonec byla úspěšná dvojice Voďous/Ivan. Místo bylo blízko vody, bohužel taky silnice a kolejí. K ránu náš spánek trošku škádlil bagr, ale jinak to nebylo až tak hrozné.
Probudili jsme se do krásného dne. Stany byly sbaleny celkem rychle a nafouknutí lodí, když vezmeme v potaz akutní nedostatek pump, šlo hladce. Před prvním vyplutím Kaski rychle teoreticky ozřejmil hlavní zásady vodní turistiky. Proběhla také rozcvička, na níž jsme hráli úchylnou hru německých vodáků: ein, zwei, drei aneb Podej pádlo. Konečně byla ustanovena první a poslední loď a naše flotila šestnácti gumových kánoí typu Pálava mohla vyplout vstříc novým dobrodružstvím.
Netrvalo dlouho, a i přesto, že voda měla něco kolem deseti stupňů, začali první drobné vodní bitvy. Nikomu se do vody moc nechtělo, takže se jen tak lehce šplouchalo. S tím nikomu bych asi lhal. Kaski vybaven neoprénem byl ve vodě každou chvilku. Řeka tekla tak akorát. Sluníčko svítilo. Na lodích panovala pohodová atmosféra. Kolem jedné hodiny jsme dopluli do Oravského podzámčia, kde na nás čekala paní řidička s autobusem. Trochu jsme přezbrojili a vydali se podívat na Oravský zámek. Bohužel se nedalo dostat ani na nádvoří, takže jsme ho okoukli jen tak z venku. Smutek z této nevydařené exkurze jsme spláchli v místním bifé řádnou dávkou kofoly. Další část plavby probíhala bez větších komplikací. Jen poslední úsek byl až moc klidný a člověk se tak moc napádloval. Za celý den na vodě se udělaly jen dvě dvojice, ono taky nebylo moc příležitostí se takto nedobrovolně koupat. Naše plavení jsme zakončili v obci Kraľovany, kde jsme jen tak provizorně sbalili lodě a přesunuli se o pár kilometrů dál do vesnice Podbiel, najít si nocleh. Zatím co Ing a Kaski hledali, hráli kluci na místním hřišti fotbal a holky si sdělovaly dojmy z plavby. Nocleh byl opět trochu z nouze ctnost. Kousek od hřiště byl zelený plácek s ohništěm. Opět kolem vedla, na to jak vypadala, až nečekaně frekventovaná cesta. Na večeři jsme si udělali teplé jídlo a ještě hodnou chvíli klábosili kolem ohýnku. Těsně před tím, než jsme šli spát, našel Marian podivuhodného hlodavce, které Zuzka identifikovala jako domestikovaného syrského křečka.
K ránu nás v spánku rušilo drobné bubnování nastávajícího deště. Jen s velkým sebezapřením jsme vylezli ze stanů a začali dělat na ohni snídani. Předpověď na tento den byla 26 stupňů a jasno, bohužel ani jedna z těchto prognóz se meteorologickému úřadu nepovedla. Před balením, když se počasí trochu umoudřilo, nastal čas rozhodování, jestli ještě jet poslední sedmi kilometrový úsek na lodích nebo z akce urychleně uprchnout autobusem. Ač byla možnost volby, nikdo nevyměkl a všichni jsme se jali dokončit plavbu. A stálo to za to. Poslední úsek byl co do obtížnosti trošku těžší než předešlý den. Voda se začal mírně vzdouvat, bohužel jen na několik málo místech. Snesli bychom, kdyby takových bylo víc. Při plavbě se nám naskýtaly nádherné scenérie. Skalnatá údolí, hučící řeka a v dáli zasněžené vrcholky hor.
Ani jsme se nenadáli a byl tu konec. Na louce u fotbalového hřiště jsme vysušili a sbalili lodě, naložili věci a tradá domů.